Ležím schoulený v rohu místnosti. Za očima mi bliká už celou věčnost bílé světlo jako stroboskop spolu s různými obrazci, vizemi a útržky vzpomínek. Všude kolem mě je už čtyři dny naprostá tma a mám pocit jako by se mi právě kompletně resetoval mozek. Pomalu, ale jistě se propadám do beznaděje. „Řekl jsem si přece, že to dám, že necouvnu!’“ Tak jako pastýř Santiago, který nevzdal svůj životní příběh a ten ho nakonec dovedl až za pokladem.

Vstávám ze země, pomalu rukama šátrám po zdi, abych se dostal do koupelny. Pustím na sebe ledově studenou vodu a začínám zhluboka dýchat…

…

Před dvěma týdny jsem se dobrovolně nechal zavřít na 7 dní do naprosté tmy. V dnešní době už celkem rozšířená a žádaná možnost výletu do sebe sama, avšak pro valnou většinu lidí stále naprosto nepředstavitelná forma diskomfortu.

Proč se v dnešní době tolik děsíme toho být, byť i jen na chvilku, sami se sebou?

Jak se nám povedlo se naprosto odprostit od toho, co se děje uvnitř a  hledat odpovědi tam venku, mimo nás?

Kdy nastal ten zlom?

Naši předkové běžně trávili x dní bez jídla, téměř neznali teplou vodu, v pohybu trávili většinu času a světlo po setmění viděli jen u ohně.

S chladem, půstem od jídla či extrémním zápřahem v pohybu zkušenosti už mám.

Ustojím však 7 dní bez světla sám se svými myšlenkami?

…

JAK JSEM SE SEM DOSTAL?

Když jsem se poprvé o pobytech ve tmě dozvěděl, přišlo mi to strašně cool. „Celých sedm dní jen pro sebe? Ha! Žádné povinnosti, lenošení, meditace, cvičení, to přece musí být ta nejlepší dovolená!“ Tak dlouho jsem si o takovém pobytu přemítal a přál si ho zažít, až si mě nakonec našel sám a to rovnou na sedm dní! „Wau, oukej, je to tady!“ řekl jsem si obdarován vouchrem v den svých 31. narozenin.

Jak se ale na celých sedm dní bez světla připravit? Odpověď je prostá, nijak. Takový prožitek je natolik subjektivní, že se asi opravdu nedá dost dobře připravit na vše, co se vám tam bude dít. Čas plynul, a termín mého nástupu se nezadržitelně blížil. Řekl jsem si, že se prostě nechám hodit do vody a buď půjdu ke dnu, nebo se naučím na celý život plavat. Připravovat se na to nijak nebudu.

V pátek 10. Února odpoledne už sedám na rušném Žižkově do auta bez jakéhokoliv očekávání a se staženým žaludkem. Před sebou dvě a půl hodiny cesty. „Dost času na to vymyslet, co tam vlastně budu celý týden dělat,“ říkám si. Kolem půl šesté už vystupuji pár kilometrů před cílem z auta, sedám si v poli opodál do trávy na zem a vychutnávám si poslední západ slunce.

PŘÍJEZD

U branky mě vítá usměvavá průvodkyně tmou Eliška, která zrovna ukazuje areál dalším dvěma Tmářům (tak se nám tam říká), kteří také nastupují na výkon trestu, ehm pardon, na cestu za sebepoznáním. Zavede mě do pokoje, který si mám pečlivě prohlédnout do všech detailů. Koukám kolem sebe, postel, křeslo, meditační polštářek, záchod, kuchyňka, vana. Procházím si celý pokoj a snažím se si zapamatovat přesně, kde co je. Eliška nám všem ještě u polévky rozdá instrukce k pobytu, a pak už se odebírám do svého pokoje. Ať už na tyhle věci věříte nebo ne, do tmy byste měli vstupovat s konkrétním záměrem. Spousta lidí si jde do tmy řešit rány z minulosti, odpuštění, či staré neprocítěné emoce pohřbené hluboko uvnitř. Ten můj byl jasný, poznat více sám sebe, utnout mozku příjem dopaminu a nakopnout kreativní myšlení. Zbytek se nějak podá. Zapaluju svíčku, pozhasínám světla, která přiklápím dřevěnými pojistkami proti náhodnému rozsvícení a usedám do tureckého sedu na zem. V hlavě pokorně vyjadřuji svůj záměr, přijímám všechny výzvy, které na mě čekají a fouknu do svíčky. Pokoj pohltí absolutní tma.

DEN 1. & 2. POZNÁVÁNÍ NOVÉHO SVĚTA

První dva dny jsou v podstatě takové zvykací. Člověk se učí fungovat v novém prostředí, používat ruce jako skoro jako tykadla, dělat běžné denní úkony v naprosté tmě je celkem výzva, zaberou mnohem více času a spousta z nich mě dokonce hodně rozesmála. Například při zalévání čaje konvicí s horkou vodou se prostě jen modlím, ať jsem skutečně nad hrnkem a nevyliju si to celý na nohy. Čas se neskutečně vleče a mozku začíná chybět kýžený dopamin, kterým se tam venku bombardujeme od rána do večera. Snažím se zabavit různými činnostmi a podvědomě se stále vyhýbám nějakému hlubšímu setkání se svým nitrem. Spánek, studené sprchy, dechová cvičení, protahování, tenisák, houpání na dveřích, poskakování, ťukání rytmů na misku, zpívání – vše jen abych něco dělal. Nemůžu přece nic nedělat! Nebo jo?

DEN 3. DOPAMIN A EGO

Třetí probuzení do naprosté tmy, přespalost a bolest v zádech mě dokopává konečně vylézt z postele. Ledová vana mě vrací do reality a nakopává mozek. Celé dopoledne proležím s nohama na zdi a zíráním do tmy, nebo jsem měl oči zavřené? Je to vlastně uplně fuk. Po celé věčnosti už si říkám jestli na mě Eliška s jídlem nezapomněla. Nosí ho každý den prý někdy mezi 11 a 15 hodinou abychom nikdy nevěděli přesný čas. Vždyť už musí být tak pět večer! Třeba se jí něco stalo! A teď tu pomřeme hlady! Hlavou mi lítají nejrůznější scénáře a důvody proč vylézt ven a zjistit jestli je vše v pořádku. Ego chce ven a vymýšlí způsoby. Na tohle nás přece připravovali. Přemítám nad vnímáním času a najednou mi dojde, že tady je to vlastně úplně jedno! Ve tmě neexistuje třeba čtvrt na pět. Tady člověk sotva vnímá hodiny, natož minuty nebo sekundy. V běžném světě jsou to totiž právě úkoly a povinnosti, které nám dávají přesné vnímání času. A proto se ocitáme často ve stresu.  Tady se čas naprosto rozpouští do opačného extrému, kdy vám ani slunce neřekne, jestli je vůbec ráno, nebo večer. Eliška s jídlem nakonec přichází, chvilku si povídáme jako Glum s Bilbem v kapitole Hádanky ve tmě a pak tiše zase zmizí za dveřmi pokoje. Zase sám, usedám s miskou teplého jídla do tureckého sedu a vychutnávám pomalu každé sousto snažíce se přijít na to, co vlastně jím.
Ponořím se do myšlenek a takhle strávím celý zbytek dne.

DEN 4. KRIZE

V noci mě ze spánku cosi vzbudí. Zrovna se mi zdál tak barvitý a živý sen, že by jeho sepsání vydalo minimálně na novelu. „On tady snad někdo rozsvítil!“ říkám si pro sebe. Snažím se rozkoukat po pokoji a zjišťuju že vidím záblesky světla, takové neustále se opakující blikání. Chodím dokola a přemýšlím odkud to jde. Najednou si uvědomuju, že mi to bliká v hlavě! Jakoby za očima! Hustý! Diskotéká! Ulehám zpět a užívám si že se něco děje. Čas plyne a já zjišťuju, že se mi to přestává líbit. Myšlenky jakoby blikaly společně se světelnou show a vůbec mi nejde se soustředit, uklidnit natož usnout. Tenhle stav v podstatě přetrvává většinu čtvrtého dne. Nelíbí se mi to! Připadá mi že začínám bláznit. Chci si něco představit, nebo vzpomenout na konkrétní věc a ono to prostě nejde. Zmítám se po podlaze a mám opět chuť to vzdát a jít pryč. Odpoledne mi Eliška říká ať to vydržím, že to přejde.
Dělám co můžu, ale částečně úleva přichází až k večeru. Vyčerpáním usínám a znovu nastává koloběh těch nejšílenějších a nejrealističtějších snů, jaké jsem kdy měl.

DEN 5. RESTART

Pátý den ráno se budím s tak čistou hlavou jako snad nikdy. Chvilku ještě s údivem přemítám nad vším co se mi zdálo, jako bych prožil ve snu celý život úplně cizího člověka, v úplně jiné době a jiné zemi. Detektiv, New York, rok 2265. Wtf? Říkám si a snažím se vybavit si vše jen abych zjistil, že čím víc se snažím, tím více vzpomínky na šílený sen mizí.

Vstávám z postele, poprvé nemám potřebu si dát ráno ledovou sprchu, tak usedám do křesla se snídaní a zjišťuju že vidím různé vizualizace. Barevný kouř, rotující světýlka, ale tohle už je paráda! Přichází kreativní myšlení a hlava jakoby po včerejší defragmentaci disku získala mnohem více prostoru.

Celý den strávím přebíháním mezi křeslem a psacím stolem. Zapisuji po slepu obrovskou smršť nápadů a nových vhledů na život. A jen se modlím, aby mi psala propiska. Tohle je bomba! Přesně proto jsem sem přeci šel. Jsem hrozně rád, že jsem to včera nevzdal. Nenechte se mýlit, pořád to není nic příjemného a já se i přes to všechno už nemůžu dočkat až budu mít celou zkušenost za sebou. Kdo mě zná tak ví, že nevydržím chvíli v klidu a tady extrémně cítím jak už potřebuju vyběhnout ven do přírody, vylézt, přeskočit, zhoupnout se. Už jen zítra! Už vydržet jen zítřek a bude to za mnou!

DEN 6. ZNAMENÍ

Předposlední den je tady. Vzrušení, že už to mám skoro za sebou mi nedává spát, nebo jsem prostě jen přespalý a uválený. Protahuju se, cvičím, snažím se věšet na dveře, ale není to ono. Chybí mi pohyb, strašně moc. Poslední den byl tak nějak jiný, pohyboval jsem se v myšlenkách někde mezi: „Chci okamžitě pryč, už to nedávám!‘‚ a „Něco se uvnitř děje, uklidni se a zjisti co to je!“ Vnímání času už v podstatě neexistovalo. Prostě jen nekonečná tma která pohltí i ruku přímo před vaším obličejem. Lehl jsem si na podlahu a hlavou mi sám od sebe začal projíždět celý můj život. Jako bych si ho znovu prožíval uplně od začátku, v podobě filmu, ale z pohledu všech hlavních postav najednou. Od prvních vzpomínek, přes příjemné, ale i ty velice nepříjemné. Tady nebudu zacházet moc do detailů, protože to, co se mi tam šestý den stalo je jednak velice osobní a jednak to nedokážu vlastně ani pořádně popsat či vysvětlit. Řekněme, že znamení, která nám vesmír dává nás občas můžou doslova praštit do obličeje a spustit slet událostí přesně tehdy, kdy je nejvíce potřebujeme. Každopádně jsem moc rád, že jsem pobyt do poslední chvíle nevzdal a vydržel až do konce, poslední dva dny mi totiž přinesly opravdu hodně ovoce. Eliška odpoledne s jídlem přinesla i budík nastavený na 06:20 – asi půl hodiny před východ slunce. Nedočkavostí, kdy už budík zazvoní, jsem se budil snad každou hodinu…

KONEC. JE ČAS JÍT VEN.

Konečně! Zvonění klasického starého budíku proletělo tmou až jsem leknutím nadskočil. Docela dlouho jsem se ho pokoušel ve tmě nahmatat a vypnout. Srdce se mi rozbušilo, je to tady! Vyskočil jsem z postele, a začal se pokorně se tmou loučit. Poděkoval jsem za tuhle cennou zkušenost a pomalu otevřel dveře z pokoje ven. V momentě kdy oči uviděly po týdnu obrysy stěn se mi začala točit hlava a připadal jsem si chvíli, jako kdybych právě slezl z kolotoče. Celý natěšený jsem se oblékl a vykročil ven z bytu. Venku už se rozednívalo a já pomalu vykročil ven. První pohled kolem sebe nedokážu popsat. Vše i v šeru zářilo barvami a obyčejná ulice malé vesničky mi brala svou krásou dech. Vykročil jsem podle instrukcí zámeckým parkem na nedaleký kopec a pohodlně se usadil vedle malého altánku, kde už seděla jedna z kolegyň Tmářek. Posadil jsem se vedle ní a pozorovali jsme východ slunce. Ta krása a radost spolu s údivem nad světem, který už bereme všichni jako samozřejmost byla nepopsatelná.

SHRNUTÍ

Svůj pobyt jsem strávil ve Tmě u Štědřicha www.dotekpritomnosti.cz a byl jsem velice spokojený jak s jídlem, tak se svojí opatrovnicí. Jejich služby mohu s klidným srdcem doporučit.

Tma nebyla jednoduchá, nemyslím si že je pro každého, ale pokud se do ní rozhodnete jít, určitě nechoďte na méně než sedm dní. Připravte se, že budete muset čelit všemu, co jste kdy v životě jen přešli, neprocítili, nebo neodpustili. Dětství, vztahy, životní rozhodnutí, kostlivci ve skříni, všechno to ve tmě poleze ven a vy se s tím musíte poprat a neuhnout ani o kousek. Já jsem strašně rád, že jsem měl tu možnost tohle zažít na vlastní kůži. A každé maličkosti si od svého pobytu vážím o to víc.

Ty nejdůležitější zkušenosti si nepřečteme v knížkách, ale musíme si je prožít. Všechno co potřebujeme vědět a znát nám život naservíruje, v momentě, kdy na to budeme připravení. Pokud jste moje vyprávění dočetli až sem, tak smekám a jsem moc rád, že se o seberozvoj zajímáte. Budu moc rád, když mi napíšete do komentáře na sociálních sítích svůj postoj, či názor na pobyt ve tmě. Tímto článkem startuji svůj lifestyle blog, kde pro vás budu pravidelně psát o pohybu, spánku, meditaci, stravě a o všech ostatních dílcích do naší skládačky zdravého životního stylu.